O tanci

Tradiční tanec je jedním z nejstarších uměleckých výrazů nejniternější potřeby člověka komunikovat se svým Stvořitelem, vyznat mu svoje city, přiblížit se mu a uctívat ho. Tanec je zdrojem potěšení pro oči a uši, a přitom se stává prostředkem ke sdělení duchovní pravdy a pravé vnitřní morálky vlastní každé lidské bytosti. Jako zdroj duchovní cesty poskytuje jedinečnou možnost skloubit krásu a potěšení z nesmírně výrazově bohatého a dynamického pohybu s harmonií vnitřní stability a láskyplné oddanosti.

Tradiční indický tanec je nerozlučně spjat s duchovností. Odedávna byl chápán jako rituální forma uctívání Boha a jako takový se stal uměleckým projevem nejniternějších vazeb člověka k Nejvyššímu. V době rozkvětu staroindické kultury byla rozšířená instituce dévadásí, božích služebnic, jimiž byly chrámové tanečnice. Již v 1. století př. n. l. hovoří posvátné texty o způsobu uctívání prostřednictvím tance. Chrámy byly v té době nejen místem komunikace člověka s Bohem, nýbrž také nejvýznamnějšími středisky kultury. Svědčí o tom překrásné dochované nata mandapy – taneční sály, jenž byly součástí posvátné chrámové architektury.

Podle legendy má tanec původ v samotném božském zdroji. Prvními tanečníky byli bohové, kteří získali znalost tance od samotného Brahmy – Stvořitele. Podle Bháraty, autora díla Nátja šástra, jenž je jedinou ucelenou encyklopedií tance, dramatu a hudby, stvořil Brahma na žádost bohů pátou védu – Nátja védu. Tato véda byla esencí čtyř již existujících véd - Rg védy, z níž pochází lyrický obsah tance, Jadžur védy, z níž vychází gesta, Sáma védy, jež se stala zdrojem hudby a zpěvu, a Atharva védy, z níž převzala nálady a emoce. Po stvoření páté védy přikázal Brahma Bháratovi, aby se stem svým synů – oddaných předvedl první dramatické představení Pánu Šivovi. Šivu představení inspirovalo natolik, že sám začal tančit, což v Bháratovi vzbudilo touhu naučit se Šivovu tanci. Pán Šiva poté naučil základní principy tance svého oddaného žáka Tándu a svoji manželku Párvati. Tak došlo k symbolickému zharmonizování mužských a ženských prvků tance. Bhárata se naučil umění od Tándua a Párvatí a přinesl ho na zem lidem.

Počátky Bharatnatjam se dají vystopovat podle dochovaných soch a plastik na zdech jihoindických chrámů asi v 5. století, kdy se objevuje zobrazení typické pozice těla ardhamandali. V 10. století je tato pozice běžná již ve všech částech Indie.

Bharatnatjam se podle všeho vyvíjel zejména v jižní Indii, zejména v Tamilsku.

Úžasné chrámy vybudované na jihu v období 4. až 12. století dynastiemi Pálavů a Čólů jsou dodnes živým svědectvím jejich lásky k architektuře, sochařství a tanci a dokladem jejich znalosti pravidel tanečních pohybů. Vyjadřují hloubku jejich oddanosti k Bohu. Panovníci čólské dynastie vydržovali na svém území stovky chrámových tanečníků a tato tradice kvetla až do 19. století. Podporovali ji příslušníci hnutí oddanosti – Bhakti - básníci, světci, hudebníci a skladatelé, kteří se významně zasloužili o růst tohoto umění.

Ve 14. století se již v chrámech vyskytují technické ilustrace tanečních pohybů a skulpturální zobrazení tance bohatě podporují nejrůznější texty, včetně kritik, kronikových záznamů apod.

V 17. a 18. století získal Bharatnatjam definitivní podobu. Z této doby pochází poetické pojednání krále Šáhadží zaznamenané na palmových listech uchovaných dodnes v knihovně Sarasvati Mahál v Tandžávuru, jakož i pojednání krále Tuladži zabývající se základními tanečními kroky, které znamenalo mezník v taneční literatuře.

V období britské nadvlády utrpěla taneční tradice značné ztráty. Tanec přestal být uznáván jako předmět studia.

První významné známky obnovy tradice se objevily v prvních desetiletích 20. století a jsou svázány s významnými jmény jako E. Krishna Iyer a Rukmini Devi Arundale. K plné renesanci došlo po získání národní nezávislosti. Dnes vzkvétá Bharatnatjam nejen v Indii, nýbrž se těší neustále rostoucí popularitě po celém světě.